Takovýmto způsobem jsem vybrala přes 1500 originálních záběrů o naší obci s nejrůznějšími tématy. To už stálo za to uspořádat projekci dobových fotografií vsi a nakombinovat se čtením z kroniky.

Očekávala jsem, že nás tam bude sedět tak 10 nadšenců a jaké bylo překvapení, že klubovna byla narvaná až ke dveřím. Byla tam spousta:

Takovéhle projekce jsme uspořádaly 3 a pokaždé bylo plno.

Po projekcích mě začali oslovovat lidi, že je zaujala určitá fotka a začali mi vyprávět příběh, že se to týkalo jich samých, když byli malí nebo jejich rodičů či sourozenců, kteří už tu dávno nejsou. Nebo sami přinesli fotky k tématu, které doma našli. Přicházeli za mnou i náctiletí, kteří doma posbírali fotky a k nim i příběhy, které se doma dozvěděli.

Jednou, když jsme vyklízeli místnost po naší prababičce, tak jsme ve stole objevili šuplík, o kterém jsme netušili, že tam je. Když jsme ho otevřeli, byl plný fotek. Ani babička nedokázala rozeznat víc jak desetinu jeho obsahu.

Zbylo nám tam kolem 100 fotek, u kterých jsme sice věděli, že se nějak týkají naší rodiny, ale nedovedli jsme tam nic identifikovat – ani lidi, ani místo. Když jsem si tu hromadu fotek prohlížela, tak jsem cítila velkou lítost, že se nemáme koho zeptat a jak fotky rozklíčovat a tím pádem celý tento materiál ztratil hodnotu. V tu chvíli jsem dovedla pochopit lidi, kteří se rozhodli takové fotky vyhodit.