
Vytvořila jsem kroniku o mé pra tetě Miladce, která zemřela v 19 letech před více 80 lety.
Jak mohla Miladka ovlivnit mou rodinu, když jsem ji já ani moje mamka neznaly? Zemřela, když mé babičce bylo 10 let.
To je právě ono…

Jako malá holka jsem byla (nejen podle mého názoru) velmi klidné dítě. Když jsem ale občas byla trochu hlasitější, babička se na mě ihned rozkřikla, ať ztichnu. Přišlo mi to sice jako neadekvátní reakce, nicméně jako jedináček jsem svou domněnku neměla jak si potvrdit.

Když Miladka umírala na tuberkulózu, v té době neexistoval sociální systém a prababička Mařenka (maminka Miladky a mojí babičky Jindřišky) jako samoživitelka musela své tři děti uživit a taky musela splácet půjčku na rozestavěný dům. Nemohla s ní zůstat doma a pečovat o ní.
Proto denní péče připadla na mou tehdy desetiletou babičku Jindřišku. Bylo léto, Jindřiška si chtěla hrát s kamarády, ale nemohla se hnout od domu. Hráli si tedy pod oknem, kde Miladka ležela.
Byly to klasické děti, které při hře výskaly a pokřikovaly. Miladku to samozřejmě unavovalo. Okřikovala je.
Když pak odešla, v mé babičce se zakořenil pocit, že se dostatečně dobře o svou sestru nestarala. Že k ní byla sobecká.

Tehdy neexistovaly žádné psycho poradny. Neměla si s kým o tom promluvit, aby se se situací vyrovnala. A tak si vinu nesla s sebou celý život. Startérem jejího výbuchu bylo jakékoliv hlasitější radostné dětské vyjeknutí.
Protože jsem s babičkou prožila celý svůj dosavadní život, už ve velmi útlém věku jsem se naučila své radostné emoce potlačovat. V naší rodině takové projevy nebyly v pořádku.
Naštěstí žijeme v době, kdy je spousta možností, jak se s těmito záležitostmi vyrovnat. A také jich využívám.
Co ale babička? Té pomohla právě tato kronika věnovaná její sestře. Díky tomu jsme si o těchto hlubokých traumatech spolu otevřeně popovídaly a zdá se mi, že se babičce na prahu devadesátky značně ulevilo, když jsem uznala, jak nesmírně těžké to měla a že z mého pohledu o sestru pečovala nejlépe, jak je desetileté dítě schopné.