Od mala kreslím a ráda poslouchám příběhy, které v životě vypravěče hodně znamenaly. Jako introvert si nejraději povídám mezi čtyřma očima. Ve společnosti se proto věnuju dokumentárnímu focení – snažím se zachytit výraz a rozpoložení, které daného člověka charakterizují.

Od střední školy sbírám dobové fotografie naší vesnice, vyzpovídávám starousedlíky a vytvářím web o historii Zdětína.

Třináctým rokem doma pečujeme o babičku se ztrátou krátkodobé paměti. V rámci tréninku jsme spolu začaly dávat dohromady rodinné fotografie a příběhy našeho rodu – a právě z toho vznikly první rodinné kroniky. Krátce poté babičce odešla i dlouhodobá paměť. O to vděčnější jsem, že jsme to stihly.

Dvacet let jsem se profesně věnovala propagačnímu výtvarnictví. Postupně se mi ale začalo stýskat po mém vystudovaném oboru – knižní grafice a ilustraci. Rozhodla jsem se proto propojit výtvarnou tvorbu s dokumentární prací. Jako přechodový rituál jsem si vytvořila kroniku své dosavadní profesní cesty.