
Hned na začátku února jsem jela na výstavu Jiřího Hellera do Horního Bezděkova. Jako vždy to byla nesmírně milá akce, kterou doprovázel nejen svými fotografiemi, ale i hudbou na indiánské flétny.
Jirka ale také vládne slovem. Laskavým slovem. Protože jsme se s ostatními návštěvníky výstavy neznali, představoval nás tam vzájemně v superlativech. Připadala jsem si tam jak na vyhlášení Oscarů 🙂

V prvním únorovém týdnu sice nebylo slunečno, ale ani nemrzlo. Jela jsem s nasušeným pečivem a novinami do Záchranné stanice pro volně žijící živočichy do Huslíku u Poděbrad. Protože nepršelo, vyšla jsem si po cyklostezce podél Labe. Páni, to byla nádhera! Nikde ani noha ‒ tedy lidská noha.
Za to kachen spousta, racků taky. Předváděli mi vzlétání z hladiny a přistávání na ni… Vždycky hodily okem přes rameno s pohledem: „Koukej, jo…“
Ani netuší, jak hezkou hodinu mi připravili…

V posledním týdnu v měsíci se nám ztratil Kája. Dva roky po Tigim. Stále doufáme v jeho návrat. Protože se ale nikdy ze zahrady nevzdaloval, šance není velká…

Připravovala jsem první profesní kroniku, kterou ale v tuto chvíli ještě nemohu ukázat. A také dvě básnické sbírky, o kterých rovněž ještě nemohu mluvit. Nemohu ani naznačovat…