Proč píšu blog o tvorbě rodových fotoarchívů?

Vyrůstala jsem v několika generační rodině v jednom domě. Moji rodiče, babička, prababička a já. Od malička jsem měla možnost vnímat, co je pro jaký věk typické – co přináší za výhody a nevýhody. A především, jak si všechny generace při vzájemné toleranci mohou být prospěšné.

Mé prababičce Mařence táhlo na osmdesát, když jsem se narodila. Už chodila o holi, nevydržela stát a často omdlévala. Proto od veškeré práce byla ostatními členy rodiny odváděna. Co ale i přes svůj zdravotní stav zvládala bravurně, byl dohled nade mnou.

Dělala to tak laskavým způsobem, že jsem si nikdy nepřipadala jako ta malá hloupá, která musí poslouchat zkušenější. Nevzpomínám si, že by na mě kdy zvýšila hlas. Když jsem vymyslela činnost, u které šlo o zdraví, požádala mě, abych si to rozmyslela a vysvětlila mi důvody proč. Ten nejpodstatnější, který na mě zabíral byl, že už nás spolu nenechají o samotě.

Díky Mařenčině pravidelné péči o mě získali moji rodiče a babička několik hodin denně „klidu“, kdy se mohli naplno věnovat přístavbě našeho rodinného domu.

Mařenka měla pořádně těžký život. Nikdy si neztěžovala, ale také nikdy nevzpomínala na staré časy. Jako dítěti mi nějak nedocházelo, že moje prababička byla taky někdy malá.

Nezapomenu na okamžik, kdy jsem ji spatřila na snímku podlepeném na tuhém kartonu jako mladou éterickou dívku. Vzpomínám si na to závratné množství otázek, které mě v tu chvíli zahltilo. A měla jsem jednu z posledních možností, kdy jsem se na ně ještě mohla zeptat.

Od té doby jsem si vedla poznámky z vyprávění mých příbuzných, zejména té nejstarší generace. Cítila jsem, jak je můj zájem o jejich život těší. Pro mě to byla zajímavá sonda do jejich nitra. Velmi nás to sbližovalo. Dnes vnímám, že s kterými členy rodu jsem tímto prošla, po jejich odchodu jsem neměla tak svíravý pocit, že jsme se nestihli dostatečně poznat.

Nastala etapa, kdy další generace našeho rodu překročila věkovou hranici 80. roku života. Je to přelom, kdy člověk pomalu ztrácí soběstačnost a přichází nejrůznější zásadní zdravotní problémy. Obvykle je už třeba na tyto členy rodiny dohlédnout a to v průběhu celého dne.

Většina mých vrstevníků má už své děti a je zcela běžné, že si plánují čas podle jejich potřeb. Pro současnou společnost je naprosto samozřejmé brát ohled na časové možnosti novopečených rodičů. Zcela jinak je tomu v případě péče o seniory v domácím prostředí. Mnohokrát jsem se setkala s naprostým nepochopením, proč si plánuji čas podle potřeb naší rodiny.

Vnímám to jako tabu současné společnosti.

Častokrát mám při kontaktu se svými vrstevníky pocit, jakoby existenci nejstarších rodových příslušníků vytěsnili kamsi do podvědomí. O jejich prarodiče pečují buď jejich rodiče nebo jsou umístěni v různých pečovatelských zařízení.

Zkrátka je to téma, o kterém se nepřemýšlí, natož aby se o něm mluvilo.

Svými příspěvky bych ráda ukázala možnosti, jak si mohou být generace vzájemně prospěšné. Jak mohou trávit čas pospolu a tím si vzájemně vypomoci.

Jako spolehlivá cesta se mi osvědčila společná tvorba rodového fotoarchívu, kde každá věková kategorie má své jasné uplatnění. Senioři posdílí své vzpomínky, mladá či střední generace je zpracuje a nejmenší členové získají představu, z čeho pochází. Všichni dohromady tak stráví neopakovatelný čas, který je mimořádně sblíží.

Bude mi ctí, pokud se stanu na vaší společné cestě průvodcem.