Duben 2026

Duben mi dává každoročně zabrat, ale letos byl opravdu náročný. 

Velikonoce

Takzvané svátky jara. Pro mě je to spíš čas, kdy vnímám zánik. Při cestě krajinou mě zraňuje pohled na čerstvě pokácené nebo různě zmrzačené zdravé stromy. Prostě jen proto, že někomu překážejí.

V tuto dobu se ve mně každým rokem otevírá stará osobní bolest. Takřka před třiceti lety mi zemřel člověk, se kterým jsme si v pravém slova smyslu blízcí nebyli, ale má v mém srdci specifické místo. Od té doby se u nás Velikonoce neslaví – rozhodně ne v tom povrchním slova smyslu.

Letos se to ještě zesílilo. Chýlil se ke konci život našeho blízkého.

Sentimentální gauner

Odešel nám někdo, kdo pro mou nejbližší rodinu skutečně naplňoval podstatu příbuzného. Nebyli jsme v každodenním ani v každoměsíčním kontaktu, ale nikdy mezi námi nebylo napětí. Jeho vztah s mým tátou je pro mě v celé naší rodině jediným příkladem toho, kdy sourozenci drželi pohromadě po celý život, přestože byli tak odlišní.

Měl rád děti. Jako pětiletou mě vzal na procházku, učil mě sprosté básničky, které byly naším tajemstvím dalších deset let. Říkával mi „Petrásku“ a já jemu „Pepásku“… Právě skrze děti si dokázal udržet vztahy tam, kde to mezi dospělými drhlo.

Když slyším vyprávění jeho kamarádů z mládí, byl číslo. Koneckonců vydrželo mu to do sedmdesáti. A přitom v něm byla i velká něha – třeba v péči o vyženěnou dceru během její těžké nemoci.

Uměl udělat průšvihy. Pro ty, které měl rád, by se ale rozkrájel. Proto ho můj táta kdysi nazval „sentimentálním gaunerem“.

Řadu let ve vzduchu visela reálná možnost konce. Možná i proto jsme toho ještě dost stihli. Jeli jsme se společně podívat do Záchranné stanice v Huslíku, do škodováckého muzea nebo na mou výstavu ve FotoŠkoda.

Zůstává pro mě velkým vzorem, jak lze žít s náročnou nemocí. I když vím, že smrt byla vysvobozením, stejně se mi po něm naprosto sobecky stýská.

Ohledně vyrovnání se s jeho odchodem mi pohřeb nepomohl. Potřebovala jsem se z toho vykreslit. Na té črtě je přesně to, co ho v mých očích nejvíc vystihuje: gauner typu Vlka z „Jen počkej, zajíci“ tlačící kočárek se svým malým bratrancem…

Focení

O to víc jsem letos potřebovala se tetelit nad rostlinami, které nám na zahradě rostou na divoko. Jsou pro mě symbolem síly a svobody.

Přišel mi do cesty skvělý kurz o přirozeném světle ve fotografii. Nadchl mě. Hned jsem si vytunila objektivy slunečními clonami a „mordovala“ naše kočky, aby mi poseděly modelem.

Zkusila jsem i portrétní focení u rozkvetlých třešní…

Inu, konce se prolínají s novými začátky. 

Básnická sbírka

S mou spolužačkou Lídou Vitouškovou jsme se dočkaly výtisku její básnické sbírky s ilustracemi žáků Základní školy v Brodcích. Obrázky jsem naskenovala, vyretušovala a graficky upravila celou knihu.

Máme radost 🙂

A já si z dubna odnáším zvláštní směs smutku i vděčnosti.